ono

Osobní zájmeno „ono“ je základním gramatickým nástrojem pro 3. osobu jednotného čísla středního rodu. V českém jazykovém systému slouží k anaforickému odkazování, což znamená, že odkazuje na podstatné jméno, které již bylo v textu nebo rozhovoru zmíněno. Typicky se jedná o jména končící na -o, -e, -ě nebo -í (např. okno, pole, kuře, stavení). Je to neutrální protějšek k maskulinnímu „on“ a femininnímu „ona“.

Skloňování zájmena „ono“ je v mnoha pádech identické se zájmenem „on“. V genitivu používáme tvary „jeho/ho/něho“, v dativu „jemu/mu/němu“, v akuzativu „ho/jej/něho“, v lokálu „něm“ a v instrumentálu „jím/ním“. Volba mezi krátkým tvarem (ho, mu) a dlouhým tvarem (jeho, jemu) závisí na pozici ve větě a důrazu. Krátké tvary jsou příklonky a nesmí stát na začátku věty. Například: „Dítě pláče, podej mu hračku.“ Po předložkách se vždy používají tvary začínající na n- (např. „do něho“, „k němu“).

Zájmeno se používá pro neživé věci (to město -> ono), zvířata (to zvíře -> ono) a specifické skupiny lidí (to dítě, to děvče). Kromě toho existuje i tzv. „expletivní“ nebo neosobní užití, kdy „ono“ neplní funkci skutečného podmětu, ale spíše uvozuje větu nebo vyjadřuje postoj mluvčího. Příkladem jsou věty jako „Ono se řekne...“ (It's easy to say...) nebo „Ono venku sněží“. V těchto případech „ono“ často dodává větě jistou míru expresivity nebo literárního nádechu.

Pro studenty češtiny je klíčové pochopit rozdíl mezi „ono“ a „to“. „To“ je ukazovací zájmeno (demonstrativum) a v mluvené češtině je mnohem frekventovanější. Často se používá univerzálně pro všechny rody v neformálním kontextu („To je hezký kluk“, „To je moje máma“). Naopak „ono“ je striktně vázáno na střední rod v rámci gramatické shody. Zatímco věta „To je staré“ (That is old) ukazuje na předmět, věta „Mám auto a ono je staré“ (I have a car and it is old) používá „ono“ jako odkaz na konkrétní, již zmíněné auto.