ona

Zájmeno „ona“ je jedním ze základních pilířů české morfologie. Patří do skupiny osobních zájmen a označuje třetí osobu jednotného čísla ženského rodu. V českém jazyce, který je silně flektivní, hraje toto zájmeno klíčovou roli nejen při označování osob ženského pohlaví, ale také při odkazování na jakékoli podstatné jméno ženského rodu. To zahrnuje zvířata (např. kočka, fena) a obrovské množství neživých předmětů a abstraktních pojmů (např. lampa, radost, Praha).

Základní tvar „ona“ se používá pouze v prvním pádě (nominativu) jako podmět věty. Jakmile se zájmeno dostane do jiného větného vztahu, jeho tvar se dramaticky mění. Český systém pádů vyžaduje, aby se mluvčí naučil tvary jako „jí“, „ji“, „ní“ a „ni“. Zvláště důležité je rozlišení mezi krátkým tvarem „ji“ (používaným ve 4. pádě bez předložky, např. „Vidím ji.“) a tvarem „jí“ (používaným ve 2., 3., 6. a 7. pádě, např. „Dám jí dárek.“). Po předložkách se navíc tvar mění a začíná na písmeno „n“ (např. „bez ní“, „o ní“, „s ní“).

Při používání zájmena „ona“ v minulém čase dochází k tzv. gramatické shodě. Příčestí minulé (sloveso v minulém čase) musí vždy končit na samohlásku „-la“. Příklad: „Ona pracovala.“ Pokud by mluvčí použil koncovku „-l“ (pracoval), odkazoval by na muže. Tato shoda je pro češtinu naprosto zásadní a její nedodržení je považováno za hrubou chybu.

V každodenní mluvě se „ona“ používá k eliminaci redundance. Místo abychom opakovali „Moje sestra je v Praze. Moje sestra tam studuje.“, řekneme „Moje sestra je v Praze. Ona tam studuje.“. V neformálním kontextu se však samotné zájmeno v nominativu často vynechává, pokud je jasné ze souvislosti a z koncovky slovesa, o kom je řeč.

Studenti si často pletou „ona“ s ukazovacím zájmenem „ta“. Rozdíl je v tom, že „ona“ je čisté osobní zájmeno (she/it), zatímco „ta“ je ukazovací (that/the). Dalším bodem záměny je množné číslo. V češtině musíme rozlišovat mezi „oni“ (muži), „ony“ (ženy) a „ona“ (v množném čísle středního rodu, např. „ta okna – ona jsou otevřená“).